Přeskočit na obsah 
Jako matka říkám svým dětem často, že je mám ráda.
Dříve jsem používala častěji, že je miluju, ale z nějakého důvodu mi to slovo často nejde říct, nebo spíše automaticky dříve naskočí ono „mám tě ráda“.
Před několika dny jsem probírala s mužem situaci, která se nám přihodila. Jednalo se o můj vztah k mamce. Můj muž u mne objevil podvědomý program, o kterém jsem vůbec neměla tušení, že ho mám, a to je strach z projevení citu.
Po tom, co jsem se tím prokousala více, řekla bych přímo stydění se za projevení citu.
Totiž, svoji mamku, a nejen tu, ale celou rodinu, miluju, ano, přiznávám se, je to tak.
Ale nejen, že jim to neříkám, já jim to nedokážu dát ani najevo – něco jako vřelé objetí, pusa… něco, co mi s dětmi přijde tak samozřejmé a automatické, tak u nikoho jiného prakticky nedokážu.
Obejmout ještě, ale říct „miluju Tě“ nebo „mám Tě moc ráda“ ,to umím dneska už říct jen svým dětem. Při představě, že to řeknu někomu jinému, se necítím vůbec dobře.
A co hůř, uvědomila jsem si, že jsem v tomto směru došla tak daleko, že i svému muži projevuji lásku jen velmi lehce, aby si snad někdo něčeho nevšiml. Není divu, že má často problém si všimnout i on sám 😀
Když se podíváte na internet, občas se konají akce
„HUG FOR FREE“ aneb „OBJETÍ ZADARMO“.
Tyto akce mívají obrovský ohlas. Lidé v dnešním uhoněném, přetechnizovaném světě zapomínají na to nejzákladnější – že jsme lidi a vzájemné objetí a pocit lásky a bezpečí, který pociťujeme v objetí, je pro nás jedním z důležitých klíčů ke štěstí.
Objetí a pocit blízkosti patří k základním kamenům pocitu naplnění a spokojenosti.
Když jsem se snažila tento problém s projevováním citů odstranit, narazila jsem na zajímavou síť myšlenek a ráda bych se o ni s vámi podělila – mně hodně pomohla k uvědomění si některých svých nevědomých vzorců chování a věřím, že pomůže i vám 😊
Když se narodí malé dítě, maminka pro něj představuje všechno.
Je to jeho vesmír, jeho bohyně, jeho nejmilovanější osoba na světě.
Miminko v ní vzniklo, vyvíjelo se, rostlo. Každičkou sekundu od početí tady pro něj jeho maminka fyzicky byla, obklopovala ho, slyšelo veškeré zvuky jejího těla.
Maminka = středobod světa.
Děti touží být v maminčině blízkosti, bezmezně ji milují, až jednou, někde, se to zlomí.
Myslím, že ten největší zlom je v pubertě, ale zárodky bude mít už ve školce a školních letech.
Když mi bylo dva a půl roku, musela mě máma dát do školky.
Nenáviděla jsem to tam, často jsem celé dny probrečela, chtěla jsem být s milovanou maminkou, ale s velkým pochopením jsem se nesetkala. Nevím, zda ho učitelky měly, nebo ne. Ale místo pochopení se snažily můj smutek zlomit. Slyšela jsem věty jako: „Taková velká holka, a neobejde se bez mamky, taková ostuda“, nebo „Maminčin uplakánek“.
U dětí to bylo horší, ty se mi za můj pláč posmívaly: „Bez maminky neudělá krok!“ a „Nezapomeň to říct mamince.“ Do té doby mi přišlo v pořádku vše mamince říkat, bylo to tak samozřejmé! Ale ostatní děti se mi proto smály a já si to časem zaškatulkovala jako nežádoucí chování.
A úšklebky typu „Á, konečně tu máš milovanou maminku“, pronesené jízlivým tónem, a takhle bych mohla pokračovat dál. Denně jsem byla vystavována posměškům, že se mi po mamince stýská. A tam někde bylo zasazeno semínko: „Když někoho miluju a stýská se mi, tak je to špatně, je to ostuda.“
Semínko ovšem dostávalo velmi dobré živné podmínky, aby mohlo růst.
Pošklebky nepřicházely jen ve spojitosti s maminkou. Když jsem se z toho pláče tedy konečně trochu dostala, hrávala jsem si, častěji než s jinými dětmi, s jedním klukem. Byl na mě snad jako jediný z dětí docela hodný. A za to se mi dostávalo další série posměšků – že se milujeme, kdy budeme mít svatbu, vše s velmi nepříjemným jízlivým tónem. Byly to děti, my jsme byli děti, ale i tak to nebylo příjemné a to semínko vyklíčilo a rostlo.
A pak se tomu někdy smáli i doma, že mám ve školce lásku, a já se mohla hanbou propadnout.
Dneska samozřejmě vím, že to nemysleli zle, ale z nějakého důvodu se mi to zarylo hluboko do duše a já si na spousty dalších let zafixovala, že milovat někoho je trapné a je to důvod k ostudě a výsměchu a fakt to nesmím dávat najevo!!!
Ve škole nabylo moje přesvědčení ještě větších rozměrů. Děti uměly být někdy tak zlé! Brzy jsem se naučila, že dát mamce pusu před školou je nepřípustné – bože, taková trapárna! Nedejbože, aby mě vedla za ruku a někdo mě viděl! Takovou ostudu bych nepřežila.
V pubertě, na střední, tam to bylo dokonáno definitivně – rodiče jsou z jiné planety a mít je rád může jenom podivný outsider, a tím jsem být nechtěla!
A tak jsem se od mamky stále více distancovala. Jakékoliv projevy náklonnosti byly zašlapány hluboko jako nežádoucí, ostudné chování.
Tento podvědomý program vznikl z dětských posměšků, které jsem vzala jako dítě vážně.
Netuším, kolik dětí se tímto mohlo nechat ovlivnit, ale vím, že škody v mém životě to napáchalo tak strašně moc…
A dneska, po dlouhých letech, kdy semínko bylo zaseto, aniž bych ho zaznamenala, aniž bych o něm vůbec věděla, je tady z něho obrovský strom, který mi brání v projevování citů mým nejbližším.
Jsem ráda, že jsem na to nyní přišla a můžu začít dělat nápravné kroky. Ne, nejde to najednou, přes veškeré čištění a odstraňování bloků to nejde vůbec rychle, ale vím, že to dokážu překonat.
Během dětství udělaly maminky spoustu věcí, kterými nám ublížily – protože byly a jsou to jen lidi. Přiznejme si, že s námi to nejspíš taky nebylo vždy jen růžové. Naštěstí ale mezi rodiči a dětmi vzniká velmi silné pouto, které i přes velké množství nedorozumění a křivd stále trvá, spousta křivd je oboustranně odpouštěna.
Mezi rodiči a dětmi vzniká velmi silné pouto, které i přes velké množství nedorozumění a křivd stále trvá a spousta křivd je oboustranně odpouštěna.
I když se snažím vychovávat své děti s co největší láskou a respektem, i mně někdy ujedou nervy, když se toho semele víc najednou, a vždy mě dojímá ta nekonečná dětská láska – odpustí mi úplně všechno. A když mi visí na krku a říkají „mijulu tě, maminko“, říkám si, budou to umět i za deset, patnáct, dvacet let?
Nevím, ale udělám všechno proto, aby věděly, že milovat někoho je krásné a není potřeba se za to stydět, i když je na světě tolik lidí, kteří se lásce posmívají. Je potřeba si uvědomit, že se posmívají, protože vás chtějí (často nevědomě) připravit o vaši radost, o vaši lásku, protože se jim jí nedostává tolik, kolik potřebují a potřebovali.
A tak říkám – pojďme se objímat a říkat si upřímně: miluju tě, nebo pro začátek aspoň ono: MÁM TĚ RÁDA.
