Přeskočit na obsah 
Je to k smíchu, ale stále mám pocit, že (zkrátka) chci zachránit svět.
Už jako malá holčička jsem měla v sobě silně zakořeněný smysl pro spravedlnost, chtěla jsem dobro pro všechny. Vnímala jsem, že nikdy není situace jenom černá, nebo bílá.
Viděla jsem souvislosti – a nechápala, že je jiní nevidí, když mně přišly zcela jasné. Když nastal nějaký spor, vždycky jsem měla pocit, že musím oběma stranám vysvětlit, proč to každá vidí jinak, ale nikdo mě, dítě, neposlouchal.
A tak jsem to vzdala.....
Jak jsem rostla, tento pocit byl utlumen. Dospělí mě nevědomky učili, že žádná spravedlnost neexistuje, že je nezajímá a že oni ví všechno nejlíp. Začínala jsem být zmatená.
Brzy jsem pochopila, že pomáhat někomu je pěkně nevděčné a často je to také po zásluze potrestáno.
Přišlo období puberty a hlubokého pochopení, že ve světě dospělých není nic tak, jak se zdá být, a že dobro ve mně není žádoucí. Dospělí ho neocenili a spolužáci se mi leda tak vysmáli.
A dny plynuly.....
Během dospívání jsem se s tím, snažila vyrovnat, nevnímat tak intenzivně nespravedlnost tohoto světa. Nešťourat se v tom, nevyčnívat z řady.
Odešla jsem z domu do víru velkoměsta a začala žít sama za sebe. Poprvé bez rodičů v zádech! Alespoň jsem si to myslela, ale jejich rady i vedení byly ve mně hluboce zakořeněny, což jsem pochopila až za pár dlouhých let.
Není tedy divu, že.....
… i když jsem se odstěhovala stovky kilometrů, tak se toho vlastně moc nezměnilo. Brzy jsem kolem sebe měla úplně stejné prostředí, ze kterého jsem utekla.
Našla jsem si práci a nebyla jsem spokojená, pro všechny jsem byla divná, a ta kolegyně, co byla nejoblíbenější, ta mě nesnášela ze všech nejvíc a z života mi dělala peklo.
A já jsem to stále nechápala a pokračovala jsem v tom, co jsem se naučila.
Vlastní sebezapření došlo tak daleko, že jsem se bála i vzít si nemocenskou, když jsem nemocná byla. Věděla jsem, že stejně budu poslouchat, že jsem hypochondr. Jednou jsem takhle skončila se zápalem plic i v nemocnici, protože jsem odmítala zůstat s kašlem doma.
A já jsem stále neviděla souvislosti a dala se na další útěk....
Změnila jsem práci a potkala kluka, se kterým jsem záhy odešla do Anglie. Myslela jsem si, že bude všechno jiné, když opustím zemi a odejdu ještě dál. Bohužel, nebo dnes už možná bohudík, i tady jsem narážela pořád na to samé – nepochopení okolí, velmi špatný kolektiv, šéfku, která vedle sebe nesnesla nikoho mladého a inteligentního, protože v něm cítila konkurenci…
Asi po roce jsem její nečistou hru vzdala a odešla jsem z práce. A šla jsem ještě víc ke dnu.
Nějakou dobu jsem si hledala jinou práci, zkusila pár brigád, a nakonec se vrátila do Česka. Následovaly zdravotní problémy a rozchod s přítelem. Byla jsem úplně na dně. Připadala jsem si méněcenná, upadla jsem do těžké deprese a už jsem nechtěla žít.
Ale žiju 🙂
Za podpory rodiny a antidepresiv jsem se začala dávat dohromady a tam, na dně, jsem poprvé vzala do ruky silnou motivační knihu, která mi pomohla podívat se na ten můj nešťastný život z jiného úhlu pohledu. A přišla velká úleva a pochopení, že si za všechno ve svém životě můžu sama a že to, co bude dál, můžu zase ovlivnit jenom já. A konečně mi došlo i to, jak je to s tou spravedlností 😀
Tak lehce to ale nešlo!
Od té doby jsem na sobě začala pracovat. Prošla jsem si ještě spoustou vzletů a tvrdých pádů, než jsem došla až tam, kde jsem dnes.
Už je to dlouhých deset let, které mě zocelily, postavily na vlastní nohy a naučily být sama sebou. Začala jsem se mít ráda taková, jaká jsem, netuctová, trochu divná, upřímná. A začala jsem znovu zachraňovat svět 🙂
A proto píšu tyhle řádky.
Proto jsem se rozhodla psát o své cestě, svých zkušenostech. Dnes už vím, že nedokážu zachránit svět, že jediný, koho můžu zachránit, jsem já sama, protože ta velká změna nemůže k nikomu přijít z venku, ta přichází zevnitř.
Ale taky vím, že ke změně je možné přispět správnou motivací, ukázáním směru – a právě proto jsem začala psát o své cestě z 0 na 100 a dál 🙂
